Centralizovaní plánovači si nemohli vysnít více zastírající a moc koncentrující systém, než je systém fiat peněz.
Toto je názorový úvodník Andrewa Axelroda, vzdělávače a spisovatele v oblasti bitcoinu, jehož příspěvky na LinkedIn nasbíraly tisíce oranžových kopií.
„Nejlepším ďáblovým trikem je přesvědčit vás, že neexistuje.“
– Charles Baudelaire
„Druhým největším trikem bylo přesvědčit svět, že je dobrý.“ – Ken Ammi
V historii byli lidé vždy zaslepeni katedrou své doby. Představy o rytířství, kastovní systémy a královské pokrevní linie byly neuvěřitelně mocnými konstrukty, které se tyčily nad jakoukoli možnou kontrolou, natož výtkou.
Dnes tomu není jinak.
Stejně jako ryby nevnímají vodu, ve které plavou, je i pro lidi obtížné rozpoznat, čím katedrály skutečně jsou. Velkolepá vyprávění, smyšlené mýty a svůdné lži vytvářejí neviditelná pouta
Jsou to stěny Platónovy jeskyně. Jsou rolujícím zeleným kódem Matrixu.
A žádný vězeň se nemůže vymanit z okovů, které zůstávají skryté.
Takové iluze rozbíjí bitcoin – jako vlny tříštící se o pevnou skálu. Je to proto, že bitcoin odhaluje tři nejmocnější a nejtrvalejší iluze naší doby – iluze kompetentního centrálního plánovače, obecného dobra a fiat peněz.
Pojďme nyní projít zrcadlem a rozpitvat tyto kouzelnické triky jeden po druhém, počínaje kompetencí centrálních plánovačů
Ach ano, centrální plánovači. Usilují o mocenské pozice v převleku charismatických osobností, vznešených intelektuálů, duchovně osvícených nebo impozantních polymatů, jejichž rozsáhlé znalosti pokrývají oblasti ekonomie, financí, zdravotnictví, inženýrství, infrastruktury, energetické politiky a oooohhhhh mnoha dalších.
A co víc, jsou zabaleni a prodáváni jako dobrotiví vůdci, kteří usilují o lepší zítřky a jednají pouze z altruismu a z lásky ke společnému dobru. Pravda a spravedlnost jsou jejich jména.
Intelekt, moudrost azlaté srdce? Přihlaste se!
Z těchto tří iluzí je asi nejsnazší je rozptýlit.
Politika se často popisuje jako poskakování před jedoucím průvodem a přitom si přisvojování zásluh. A v nejhorším případě se centrální plánovači opájejí mýtem o své vlastní kompetenci, což průvod nevyhnutelně promění v řetězovou přehazovanou.
Centrální plánování se totiž ve své podstatě musí opírat o donucení. Dobrovolné akce probíhají organicky, zdola nahoru a na individuální úrovni. Z definice nepotřebují být centrálně řízeny.
Dále, ponecháme-li stranou směšnou představu, že by jednotlivý smrtelník mohl disponovat nějakou smysluplnou úrovní mistrovství v tolika složitých oblastech, a pomineme-li skutečnost, že se jedná o lidi z masa a kostí, přirozeně náchylné k vlastním zájmům a podléhající všem obvyklým temným choutkám, je stejně bláznivé si myslet, že by se na abstrakci, jako je „společné dobro“, dalo někdy dohodnout, natož jí dosáhnout.
Ale o to samozřejmě jde především.
Společné dobro bylo vždy v oku pozorovatele, a proto je velmi náchylné ke všem možným perverzím. Je ideálně tvárné – kamufláž šitá na míru centrálnímu plánovači.
Ve jménu obecného dobra si pak centrální plánovači osobují právo rozhodovat o konfliktech mezi národy, o odvodech do války, o vydlabávání průmyslu, o přidělování přídělů, o daňovém zatížení (ať už přímo pod hrozbou zbraní, nebo diskrétně prostřednictvím inflace) a především o tom, kdo bude první ve frontě u koryta tiskárny peněz.
Bitcoin to samozřejmě staví na hlavu. Více o tom později.
Jak se ale taková absurdní víra v centrální plánování udržuje – pomatená představa, že by nepatrná skupina lidí, nebo často dokonce jediný jedinec, měl pouhým pohybem pera rozhodovat o blahobytu a ekonomickém osudu milionů?
Vše se vrací k bludu o společném dobru.
Právě tato víra ve společné dobro dovedená do extrému, víra v ráj na zemi, ospravedlňuje největší zneužití.
To je zhoubný narativ, z něhož centrální plánovači vždy čerpají legitimitu a který používají k ukojení své touhy po kontrole. Protože představy o eutopii ospravedlňují jakékoli prostředky k dosažení jejich cíle, mohou je centrální plánovači využívat s maximálním účinkem. Nejenže vznášejí pochybná tvrzení o eutopii, ale také trvají na tom, že mají znalosti o spravedlivé cestě, která k ní vede
Proč se namáhat s budováním takové katedrály?
Na rozdíl od běžného přesvědčení cyniků chce být naprostá většina lidí vnímána jako konající dobro a nemá sklony k extremismu – což je výhoda normálního rozdělení.
Proto se zlo musí zahalit do pláště ctnosti, jinak bude odmítnuto.
Koneckonců cesta do záhuby je pověstně dlážděna dobrými úmysly.
A co může být více dobrým úmyslem než snaha o nebe na zemi.
Právě to vyneslo k moci komunisty, snad nejvyhraněnější centrální plánovače ze všech. Je to také to, co dodává džihádistům důvěryhodnost v očích věřících a co podnítilo vzestup nacistického Německa.
Společné dobro je pro centrální plánovače dokonalým narativem k uchopení otěží moci a dává jejich stoupencům železné přesvědčení dotáhnout do konce i ty nejodpornější činy
A kdo by se odvážil proti nim vystoupit? Kdo by byl tak krutý, aby popřel ráj.
Protože když jde o nastolení ráje na zemi – žádná cena není příliš vysoká, žádná oběť dostatečná a žádný počet mrtvých příliš vysoký.
Co záleží na dalším milionu mrtvých, když ráj čeká hned za rohem. Nikdy není dost, krvežíznivost nelze ukojit.“
Bezejmenné masové hroby 80 milionů zabitých rukou Maa, 40 milionů za Stalina, 20 milionů za Hitlera, 3,5 milionu za Kimů a 3 miliony za Pol Pota … to vše dosvědčují – povražděni ve jménu této nejzvrácenější fantazie.
Smutnou ironií je, že ačkoli je ráj iluzí, peklo na zemi je velmi reálné.
Není třeba hledat dál než v Severní Koreji, kde jsou lidé veřejně popravováni za zločin neoprávněného telefonování.
Ve skutečnosti eutopie a dystopie nejsou protiklady – jsou to synonyma.
A nejjistějším způsobem, jak dospět k tomuto strašlivému cíli, je soustředit konečnou moc v rukou několika málo lidí, v rukou centrálních plánovačů.
Mrkev eutopie v kombinaci s klackem výjimečného stavu – ať už jde o beztřídní a hojnou společnost ohroženou chamtivou buržoazií, nebo o příslib tisícileté vlády árijců, která rozdrtí korumpující globalisty, či o zřízení slavného chalífátu jako pevnosti proti agresivním nevěřícím – všechna tato vyprávění mají za cíl shromáždit jádro pravých věřících a přesvědčit širší veřejnost, aby zakotvila v rukou centrálních plánovačů mimořádné pravomoci.
Jak ale potom funguje skutečná mechanika nátlaku v masovém měřítku a jak je průměrný člověk polapen nad rámec pouhého přivírání očí?
Jak se vlastně narativ přenáší do reality?
Prostřednictvím fiat peněz.
Slovy Henryho Kissingera: „Kdo ovládá peníze, ovládá svět.“
Tohle je největší trik, jaký kdy byl proveden.
Pokud lze kompetentního centrálního plánovače a obecné dobro nazvat iluzemi, pak ve srovnání s fiat penězi vypadají jako laciné salónní triky.
Většina civilizovaných společností dospěla k závěru, že centrální plánování ekonomiky je obecně špatný nápad. Výbor centrálních plánovačů, který nadřazuje volný trh stanovováním cen zboží, výrobků a služeb, vždy vedl k velké bídě a hladu.
Ale když přijde na peníze, pravidla se najednou jakoby zázrakem změní.
V centru každé moderní ekonomiky sedí centrální banka, jejímž výslovným mandátem je kontrolovat nabídku peněz prostřednictvím své bilance a určovat jejich cenu stanovováním úrokových sazeb.
Jak lze tento rozpor racionalizovat?
Jordan Peterson slavně poznamenal, že jsme se z druhé světové války poučili jen z poloviny.
Měl tím na mysli, že jsme se vypořádali s hadím doupětem národního socialismu, ale ne s komunistickým doupětem zmijí – což byl tragický důsledek účelového spojenectví Spojenců se Sověty proti Třetí říši.
Jedním z klíčových důsledků bylo, že se centrální plánovači mohli uhnízdit v koridorech moci a bylo jim dovoleno znesvětit kdysi posvátné instituce.
Například je nyní naprosto přijatelné, aby se akademičtí pracovníci sami označovali za marxisty, což činí téměř 20 % profesorů společenských věd.
Ale i tak je představa, že jsme se alespoň z poloviny poučili, beznadějně optimistická.
Poučení z minulosti se zredukovalo na divokou honbu za moderním ekvivalentem naštvaně znějícího Němce v kožených botách a s hloupě vypadajícím knírkem. Je to omračující odvádění pozornosti od hlavního viníka, kterým jsou fiat peníze, jež takovým šílencům umožnily vládnout. Zatímco se společnost zabývá zběsilým honem na fašisty s husími brky, peníze dostaly na starost doslova centrální banky. Jak uvidíme, jedná se o jasný vzorec.
Tiskárna peněz umožňuje centrálním plánovačům přehlasovat volbu svobodného trhu.
Jaký nástroj kontroly by mohl být dokonalejší.
Nekonečné války lze nyní financovat pouhým stisknutím tlačítka, destruktivní politiku lze provádět bez ohledu na náklady, a když je zpochybněna, mohou centrální plánovači podplatit své odpůrce sliby o všeobecném základním příjmu, o „bezplatném“ vzdělání a zdravotní péči a o dotovaném bydlení pro potřebné.
A to všechno mohou splnit, jen když dostanou moc tiskárny.
Fiatové peníze umožňují centrálním plánovačům skrýt skutečné náklady svých destruktivních rozhodnutí tím, že je zakryjí. A když společnost nevyhnutelně narazí na zdi reality, poskytne to centrálním plánovačům dokonalou nouzovou situaci k ještě větší centralizaci.
V době největší nouze se lidé zaslepení panikou obrátí na žháře a budou je prosit, aby uhasili požár.
Když černá díra tisku peněz zkreslí cenové signály, špatně rozdělí aktiva a znehodnotí úspory společnosti, lidé budou ze zhoršení situace skutečně vinit „pozdní stadium kapitalismu“.
Lidé, kteří si neuvědomují žíravé účinky fiat peněz a centralizované moci, budou místo toho volat po větším množství téhož jedu, který je trápí. Když desetiletí uvolněné měnové politiky a nenasytného tisku peněz přivedly Ameriku do velké krize 30. let, lékem byla další centralizace.
Následovalo postavení zlata mimo zákon exekutivním nařízením 6102, poslední hrází proti fiat, a poté bezprecedentní znárodnění soukromého průmyslu, které živilo válečnou mašinérii.
FDR se ve skutečnosti podařilo centralizovat tolik moci, že se stal de facto doživotním prezidentem a zemřel během svého čtvrtého funkčního období – jako jediný prezident, kterému se to kdy podařilo. Po jeho smrti byl k ústavě narychlo přidán 22. dodatek, který stanovil omezení prezidentského mandátu na dvě funkční období.
S obrovským vojensko-průmyslovým komplexem, který byl v této době vybudován a od té doby se řádově rozrostl a vyžívá se v tisku peněz, se Američané potýkají dodnes – nejsou schopni se vymanit z množících se konfliktů.
Když se výmarské Německo zhroutilo pod hyperinflačním požárem papiňáku, odpovědí byla opět centralizace. Jenže tentokrát führer použil fiat, aby z Německa udělal obřího výrobce zbraní, a Evropu vypálil do základů.“
A když Leninův Sovětský svaz zpustošily tři po sobě jdoucí hyperinflace způsobené komunistickou rozhazovačností, Stalin se chopil pláště moci, pak otočil a brutálně zmasakroval ruský lid. Ve skutečnosti sovětské Rusko propálilo celkem sedm verzí fiat rublu a prožilo sedm bolestivých resetů.
Fiat trik centrálních plánovačů se stal tak rutinním, že sovětští dělníci slavně žertovali: „My předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že platí“ Ale samozřejmě, že každé fiat peníze musí najít bod vyčerpání, kdy tiskárně peněz vyschne inkoust. Právě proto si byly zdánlivě protikladné východní komunistický a západní kapitalistický systém přinejmenším v tomto ohledu podobné:
Oba nakonec věřily v kontrolu shora prostřednictvím fiat peněz
Pouze komunisté, podněcováni ještě zběsilejším fanatismem, udělali osudovou chybu, když centralizovali každý oříšek své ekonomiky a zapojili vládu do rozhodování od sklizně plodin po výrobu bot a automobilů. To skončilo nepochopitelným lidským utrpením.
Centrální plánovači na Západě zvolili taktičtější přístup a nejprve nechali své ekonomiky, aby se samy zorganizovaly a vykrmily, a teprve pak je podojili centralizovanými penězi.
A tak je fiat největším trikem, jaký kdy byl proveden. Je to také dokonalá loupež, která umožňuje centrálním plánovačům odčerpat veškerou produktivitu obyvatelstva a vyčerpat všechny jeho zdroje prostřednictvím padělání peněz. Fiat peníze jsou melounový socialismus – navenek zelený kapitalismus a v jádru rudý komunismus.
Jako ospravedlnění se centrální plánovači musí zkroutit do působivých myšlenkových křečí a převrátit pravdu. Mezi tyto nestoudné lži patří např:
- Že neustálá manipulace s penězi je produktivní a nutná.
- Že keynesiánství je legitimní myšlenková škola, kterou musí být indoktrinován každý student ekonomie.
- Že tisk peněz nezpůsobuje inflaci cen.
- Že inflace cen, která z toho vždy vyplývá, je vlastně dobrá, protože také nafukuje HDP. Z nějakého důvodu jsou méně dostupné ceny zboží a služeb touto zvrácenou logikou prohlašovány za pozitiva.
- Že financializace ekonomik a zbavování se jejich reálných aktiv prostřednictvím deindustrializace jsou vlastně znaky prosperity.
- Že recese již neexistují a zaměstnanost je plná, protože tyto pojmy lze snadno přetvořit tak, aby vyhovovaly, v pravém orwellovském stylu.
- Že cykly úvěrového boomu a krachu poháněné fiatem, které vedou k velkým depresím a válkám, jsou přirozené a dobré.
- Že centrální banky jsou základem svobodné tržní ekonomiky.
- A samozřejmě pomlouvání bitcoinu jako pouhé hračky pro zločince a hříčky okrajových anarchistů.
Správně.
Válka je mír. Otroctví je svoboda. Nevědomost je síla.“
Ale co kdyby se peníze nedaly tisknout podle libosti? Kdyby peníze nesly skutečnou cenu, pak by se škodlivost centrálních plánovačů stala téměř okamžitě a směšně zřejmou. Lidé by si už nemohli namastit kapsu inflací a neschopnost centrálních plánovačů by nesla okamžité a hmatatelné náklady. Chcete vést války? Musíte za ně zaplatit. Chcete financovat nehospodárné vládní programy? Budete je muset zdůvodnit. Chcete přivést občany na mizinu a nechat je strádat? Budete se jim muset postavit čelem.“
Centrální plánovači by už nemohli ničit svět na dluh a museli by svůj účet uzavřít. Náklady na neproduktivní a chybné kroky by se projevily okamžitě a umožnily by společnosti korigovat kurz. To je to, co bitcoin dělá tím, že odděluje peníze a stát. Bere centrálnímu plánování jeho oblíbený donucovací nástroj a láme ho v půli jako křehkou větvičku. Jakmile už nelze tisknout peníze, k čemu je dobré morální pozérství a iluze o velikosti.“
Bitcoin svléká lež o obecném dobru do duté a prázdné skořápky, kterou ve skutečnosti je, a odhaluje veškeré zbytky nezasloužené kompetence centrálních plánovačů.“
Jejich trik byl odhalen, centrální plánovači budou konečně nuceni se uklonit – jen by neměli očekávat potlesk.“
Toto je hostující příspěvek Andrewa Axelroda. Vyjádřené názory jsou výhradně jeho vlastní a nemusí nutně odrážet názory společnosti BTC Inc. nebo časopisu Bitcoin Magazine.
